Aura je nejčastěji používaný výraz pro bioenergii či biopole člověka. Paracelsus, který žil v letech 1493 až 1541 byl přesvědčen, že existuje životní síla, která vytváří kolem lidského těla zářící obal. Franz Mesmer v 18. Století tvrdil, že v lidském těle sídlí síla podobná magnetismu. Nikola Tesla byl první kdo vyfotografoval auru. Bylo to v roce 1891.
Dalším průkopníkem v poznání aury byl Dr. Walter Kilner, který objevil v roce 1908 pomůcku pro vidění aury. Sledoval ji pomůckou, kde byla mezera mezi dvěma skleněnými deskami o velikosti 3 mm vyplněna roztokem dycianinu.
Ve 30. letechil náhodou ruský vědec Semjon Kirlian způsob fotografování aury. Stalo se tak při sledování léčby pacienta elektrošokem. Celá řada vědců a psychotroniků se snažila prokázat detekci aury a její měření. Každý přinesl do tohoto procesu kousek poznání. U nás se tímto problémem zabýval koncem sedmdesátých let Ing. Aleš Rumler ze Šumperka. V devadesátých letech byla vyvinuta fotokamera na fotografování aury.Sám jsem jí viděl poprve v roce 1993 v USA na VIII. Mezinárodní konferenci pro výzkum psychotroniky
Pojem bioenergie je dnes již využíván nejen v souvislosti s energií člověka, ale je to také výraz pro energii, která je získána například zpracováním dobytčí podestýlky. Proto hned na začátku bych chtěl říct, že bychom v souvislosti s tím měli nazývat energii kterou vydávají živé organismy a její přenos zřejmě jinak. Vhodným názvem by byl pojem „energoinformační pole člověka“, „energoinformační přenos“ nebo tak jak je to navrhuje dr. Zdeněk Rejdák – Biokomunikace. Rejdák definoval tento pojem takto: „ Biokomunikace je schopnost živých organismů vzájemně komunikovat, distančně předávat a přijímat informace pomocí vlastních mechanismů, které se uplatňují i za hranicemi rozsahu schopnosti smyslů, percepční a receptorické činnosti. Kvalita přenášených informací odpovídá stupni organizovanosti živé hmoty“. Výraz aura považuji spíše za pracovní název uvnitř našich společností. Nejblíže se optimálnímu výraz blíží pojem „biopole člověka“. Poněvadž jsem původním povoláním slaboproudař, snažím se po celou dobu svého působení v psychotronice přibližovat psychotronické jevy dosaženým výsledkům na poli vědy. Výzkumné práce a vytvoření názvosloví a definic by měly být automaticky pojímány oficiální vědou. Oproti ostatním evropským a jiným státům světa, kde se těmito jevy vědci seriózně zabývají naše věda se novým poznatkům jen vysmívá. Je nutno říct, že samozřejmě ne všichni a že až bude odstraněna špička ledovce v oficiální vědě věci půjdou daleko rychleji, ale oproti ostatním státům již podstatně pomaleji.
Věda připouští, že biopole živého organismu, lze biofyzikálně definovat jako soubor částic s produkcí záření o rázných kmitočtech a že toto pole koreluje s vnitřními procesy v organismu a vnějšími podmínkami prostředí. Je obrazem biochemických a elektrických pochodů v organismu a tím vlastně i informačním zdrojem o jeho stavu.
Myslím, že toto vědecké poznání ukázalo, že práce s bioenergií tzn. působení jednoho energoinformačního pole (biopole) na druhé je prakticky možné, a že může ovlivnit elektrické a biochemické procesy v poli přijímače (pacienta). U pacienta se mohou při působení dostavit různé pocity jako například: tlak, vlnění, píchání, teplo, brnění, mravenčení a jiné těžko popsatelné pocity. U některých lidí se nedostavují řádné pocity.
To může mít několik příčin: * léčitel nemá k dispozici frekvence potřebné pro léčbu * pacient má nedůvěru k léčiteli nebo druhu léčby a prostřednictvím podvědomí dal nevědomý příkaz organismu, který se uzavřel před příchodem bioenergie léčitele * energetické kanály pacienta jsou velmi málo průchodné ( pocity přicházejí po 3 – 4 sezení) * léčení probíhá v přítomnosti další osoby, která vědomě nebo nevědomě energeticky blokuje přenos energie
Podle ruského vědce Injušina biopole představuje jakousi strukturu prostřednictvím které se uskutečňuje energetická výživa buněk, regulace a koordinace všech procesů, které v organismu probíhají. Ruský akademik Vernadskij zjistil, že intenzita vyzařování biopole lidského organismu, její tvar a barva jsou závislé na zdravotním a psychickém stavu. Zjistil, že při zániku organismu ztrácí biopole svojí soudržnost, energie je uvolněna a odchází někam do prostoru. Je prokázáno, že vlnová délka biopole je přímo závislá také na druhu nemoci. Jinými slovy smrt má různé vlnové délky.
